Ačkoli jsou fyzicky handicapovaní, jejich životní potřeby jsou stejné. Potřebují přátele, práci, lásku, sex. Otázkou je, jaké mají možnosti tyto potřeby uspokojit a vůbec, co dělá jejich psychika, když tyto možnosti nemají?

Mnozí vozíčkáři žijí zdravým sexuálním životem

Markéta Dobrá, psychoterapeutka a psychiatrička Rehabilitačního ústavu Hrabyně v tom má jasno. „Za prvé je nutno říci, že ne každá tělesná porucha musí znamenat sexuální problémy. Mnozí vozíčkáři žijí zdravým sexuálním životem a například v ústavu pro něj mají podobné podmínky, jako v domácím prostředí. Žijí v párech, mohou bydlet spolu a mají prostor na sexuální intimitu. Zároveň je však nutno říci, že právě vozíčkáři velmi často vnímají život morálně i duchovně hlouběji, než tomu bývá u zdravé populace. Tak jsou schopni přenést se přes handicapy a případný nedostatek sexu pro ně nebývá hlavním problémem.“

Tato slova potvrzuje Margita Hlaváčová, která je na vozíčku od svých deseti let. „U nás je to se sexem stejné, jako u zdravých lidí. Proč by nemělo být? Od pusy, přes doteky a – já se stydím. Mám přítele už šest let, ale sex pro nás opravdu není tím nejpodstatnějším. Mnohem hezčí je někomu zcela důvěřovat a moci se na něho spolehnout.“

Jak ovšem Markéta Dobrá doplňuje, malé procento vozíčkářů potíže související se sexem skutečně má. Jenže kořen těchto potíží tkví v psychické depresi. „V takovém případě je především důležité pomoci člověku nalézt sebedůvěru. Je nutno ho povzbuzovat k tomu, aby vyšel z izolace, do které se sám uzavřel a nabízet mu impulzy k získání nových cílů v životě. Víte, ve skutečnosti chce být každý z nás něčím a někomu užitečný, což pro handicapované platí obzvlášť. Říkám to se vší vážností, protože tady dělám už devět let a za tu dobu jsem potkala stovky velmi kvalitních lidí na vozíčku. Lidí plných života a – možná se budete divit – i humoru.“

Mezi takové „šťavnaté“ duše tady patří Jaroslava Gryzová, která se hrdě hlásí k tomu, že co nevidět bude trojnásobnou babičkou. Ve svých čtyřiceti letech vypadla z okna a od pupku dolů je ochrnutá. „Život je krásný,“ říká, „a jsem ráda, že tu jsem. Vaří tady výborně a sestřičky jsou vynikající. Za to, co pro nás dělají, si upřímně myslím, že by měly mít vyšší platy.“ Přiznává, že má jedinou neřest, a sice kouření. „Nepiju a na sex už také nemyslím,“ vysvětluje paní Gryzová. „Jó, přišel tady za mnou můj bejvalej, jako že bychom si něco začli, ale já jsem se mu vysmála. Ty na mě budeš rajbovat a já z toho budu mít houby? Nanejvýš bolest? To tak. I když pravda je, že několik erotických snů jsem už měla – a v tom nejlepším mě vždycky probudili… Tak snad někdy jindy.“